Utitrike z Ďáblovy studánky
Trixinka se nyní již prohání za Duhovým mostem se svojí velkou kamarádkou Dragou... jsou spolu a nic je nebolí...
Myšlenka pořídit si druhého psa mě provázela několik let. Vždy jsem to ale zamítla s tím, že mi práce zabírá moc času a navíc Draga by žárlila. Až koncem roku 2005 se všechno změnilo. Vyzkoušela jsem si s vypůjčenými pejsky dogtrekking a definitivně padlo rozhodnutí pořídit si vlastního psího parťáka. Miluji velké psy. Čím větší, tím lépe. Ale bylo mi jasné, že tolik času jako na Dragu mít nebudu a navíc Dragína je dominantní povahy a s fenou podobné nátury by se těžko snesla. Také rodiče by se dvěmi velkými psisky na naší pidizahrádce nesouhlasili. Zapátrala jsem tedy mezi malými plemeny, ale jasno bylo hned od začátku. Šeltie se mi vždycky moc líbily. A navíc jsou v různých barvách, což je z chovatelského hlediska určitě zajímavé. Ale hlavně šeltička není dominantní, je temperamentní, aktivní, miluje pohyb a nevadí ji ani rozmary počasí.
Od první chvíle jsem toužila po modré fenečce, ale nedařilo se mi ji sehnat. Nakonec jsem se rozhodla pro tricolorku, což je barva, která se mi líbila nejméně. Inu, odříkaného chleba největší krajíc, že? Tehdy jsem si řekla, že pokud se štěndo povede, tak si modrou holčinu sama odchovám.
Bohužel, když bylo Trixince půl roku, padly všechny moje dogtrekové, výstavní i agiliťácké naděje. Trixinka utrpěla úraz, jehož následkem je deformace kloubu. Nesmířila jsem se s tím, že by tak mladý a chytrý pejsek zůstal doma lenošit a začaly jsme jezdit na cvičák na poslušnost. Po třech měsících se zdravotní stav zhoršil a Trixa byla pasována pouze na psa domácího.
